Některé koncerty přináší opravdu silné zážitky. Náš Pohanský večírek v Brně byl na zážitky skutečně štědrý. Kromě skvělého koncertu vám povyprávíme o hrůzné cestě po dálnici D1 z Prahy do Brna a ještě hrůznější cestě zpět. Připomíná vám to trochu Hobita? Ne, naše společenstvo prsten neneslo, ale Mordor jsme objevili - nachází se někde mezi 30 a 60 km dálnice D1.

D1 - pomalu ale jistě!!!

Kde jsou doby, kdy na cestu mezi oběma městskými bratříčky, Prahou a Brnem, reálně stačily 2 a půl hodiny? A to mluvíme o době, kdy maximální povolená rychlost na dálnici byla 120 km/h a auta byla ještě devadesátkově hranatá s akcelerací svižnější želvy. Nyní tlumiče dostávají záhul na odhalených panelech a ve zúženích si to ti větší borci rozdávají v závodech mezi mantinely o první místo se smrtí. A tak jsme vyjeli ve čtvrtek odpoledne s představou, že za 4 hodiny snad do Brna dorazíme. Někde kolem 30 km ve směru na Brno to ale nezvládl kamion, který mezi oběma směry dálnice vyoral hlubokou brázdu. V nás zhasla naděje. Navigace nám hlásila kolonu na 17 minut, později na 25 minut. No, nám se zdálo, že krokem jedeme už bezmála 2 hodiny. Brno nás přivítalo v sedm hodin, tedy těsně před začátkem koncertu brněnské kapely Ořešák. Z Prahy jsme přitom vyjížděli ve 14:30.

Koncert, co stál za to

LunedVe svitu událostí, které měla přinést noc a následující den, se povídání o samotném koncertu může zdát trochu fádní. Je to však ona část, kterou jste s námi mohli prožít, a tak ji nechci vynechat. Jsme rádi, že jste tancovali, halasně tleskali a dali nám tak najevo, že jsme Vás koncertem více než jen potěšili. Bylo milé vidět známé tváře pohanů žijících v Brně a okolí. Náš podzimní set není úplně melancholický, spíše svižný. Zařadili jsme lehce upravený cover francouzské rockové balady Le vent nour portera od Noir desire, který hrajeme s vlastním podzimním textem. A Domča měla premiéru na “cimbálek”. Koncert se prostě za nás povedl a děkujeme všem zúčastněným.

D1 - klíče, kávička a odtahovka

Noc byla ještě mladá, když jsme vyjížděli z Brna: kolem Petrova k řece a pak jediným volným nájezdem na dálnici ku Praze. Kamil šlápl na plyn a já se na sedadle za ním plácl přes kapsu u kalhot. Obvyklé zazvonění klíčů se neozvalo. “Kamile, mohl bys na nejbližší benzínce na chvíli zastavit?” pravil jsem znepokojeně, když jsem rukama šmátral v batohu a postupně vyndaval svetr, od koncertu zpocený kostým, doklady a peněženku. Klíče jsem ale nenašel. Ani na nejbližší benzínce, když jsem vysypal i celý obal od kytary, jsem svazek klíčů nenašel. Zavolal jsem do Trojky, zdali klíče neleží na WC, v koutě u piana. Slečnu od baru jsem proháněl po celém dvorku. Sice našla Domčinu zapomenutý černý svetr, ale pátrání po klíčích bylo beznadějné. Nezbylo než vyrazit domů a usmyslet si, že nástroje vyložíme u někoho doma a později převezeme do zkušebny, až budou klíče nové.

Noční kilometry ubíhaly jako písmenka v dobré knize, ale Kamilův přestával kolem jedné hodiny ranní vidět. Naštěstí jsme se přiblížili k další benzínce (někde kolem 50. km před Prahou) a Kamil zaparkoval. A taky nešťastně vypnul motor. “Za pět minut vyrážíme! Kdo chce na záchod?” zavelel jsem rázně. Zatímco vedle nás probíhal společný zátah celníků a dálniční policie na dodávku s kradeným zbožím, Kamil marně otáčel klíčkem v zapalování naší dodávky. Marně a čím dál marněji. Domča mu svítila mobilem pod volant, kde náš basák rozebíral startér na prvočinitele. Zbytek osazenstva popíjel svou druhou kávu. Někdy kolem druhé hodiny v noci bylo jasné, že tohle vyřeší jen odtahovka.

OdtahDo odtahovky se 7 lidí nevejde. A nyní na scénu přichází bývalý bubeník skupiny Druga a můj bratr Martin v jedné osobě. Zvedám telefon, ale brácha to nezvedá. Prokazatelně totiž spí tvrdým spánkem. Kdo zná mého bratra, ten ví, že by jej nevzbudila ani exploze dynamitu ve vlastní posteli. Naštěstí ještě bydlí u maminky a ta má spánek mělký. Nejprve tedy budím ji, teprve pak slyším v telefonu rozespalý hlas mladšího sourozence. Opatrně mu vysvětlím svou situaci a prosbu. Mezitím přijíždí odtahovka a půlku z nás bere směr Praha a servis v Čelákovicích.

3:00 na benzíněLuned, Romča, Jakub a já sedíme u jednoho stolu v benzínce. Jsou skoro tři hodiny ráno a venku deštivý Mordor. Ve mě mizí bageta, Luned prosí o ticho a chvilku spánku, Jakub čile hovoří a Romča si postavila autodráhu, kterou koupila pro svého batolecího synka. Vesele pouštíme plastové autíčko po barevných kolejích, ačkoliv bychom radši zvadli v postelích. Některým už kafe nepomáhá. A v tu chvíli mi drnčí mobil. Brácha je i se svou Feldou u nás. Spokojeně nasedáme a pokračujeme domů. Brácha si to žene deštivou dálnicí, bavíme se o ženských a práci. Občas zapomene, kde mu končí jízdní pruh a občas řízne zatáčku svižnějším tempem, než je na mokré dálnici vhodné, ale se čtvrtou ranní mě vykládá před domem, kde mi otevřou. Odváží Luned domů a Jakuba za tátou rovnou do práce. Koncert skončil, zábava ne.

Klíčová hra o startér

Nakonec to dopadlo dobře. Vstal jsem s dovolenkou v ruce v osm ráno. Zavolal jsem do práce, aby mi na pondělí připravili náhradní klíče od mé kanceláře. Zavolal jsem i kamarádovi, s jehož kapelou v Crossu sdílíme zkušebnu, zdali si můžu udělat nové. A tehdy, někde u druhé ranní kávy, mi to došlo. Rychle volám Domče, jestli při čtvrtečním nakládání věcí ve zkušebně ji náhodou nezamykala? No, nezamykala. Pamatoval jsem si, jak mám plné ruce nástrojů. A jak klíče předávám někomu jinému. Píšu Luned, která marně prohledává svůj batoh. A tehdy dostala skvělý nápad, abych zavolal na bar v Crossu. 

Barmanka zjevně mlží, tedy tváří se, že o klíčích neví, ale zároveň klade tajemným hlasem otázku: “A můžete mi je popsat?” Poznávám ji po hlase. Je to ta drobná blondýna se špičatým nosíkem, co se pokaždé tváří odměřeně, když mi vyrábí po kapelní zkoušce domácí limonádu. Klíče jí podrobně popíšu. Zkouší mne i z barev označovačů, kterými Kamil před rokem jednotlivé klíče rozdělil. Jsem si jist zelenou, žlutou a červenou. Je čtvrtou barvou na klíčích modrá? Měl jsem úspěch, klíče fakt ležely na chodbě v Crossu a nějaký dobrák je odnesl na bar. Díky bohům. Vyrazil jsem pro ně. 

O hodinu a půl později jsem se šťastný vrátil domů. Volá mi Kamil, že jen někde pod volantem zazkratoval zrezivělý šroubek a že oprava auta se rovnala banalitě. Tak mu vyprávím storku o klíčích. “Jsi ještě v Crossu, že bych přivezl nástroje, co mám v autě?” prosí. Tak se znovu oblékám a podruhé sedám na metro, abych dojel do zkušebny. Na Kamila čekám další půlhodinu. Zapomněl, kde máme sraz, a jel k sobě domů na druhý konec Prahy. Nezlobím se, protože vím, že toho má stejně jako já plné zuby, byť se na mne usmívá. Vyložíme nástroje a příběh končí ve chvíli, kdy jsem dorazil domů. Tohle byl fakt hustej koncert, který někteří z nás dospali až v sobotu ráno. Zážitky máme silné, ale přiznávám, že mi pro příště stačí jen odehrát fakt dobrý koncert.

Koncerty

  • 15. prosinec 2018
    Pohanský večírek v Praze
  • 11. duben 2019
    Blavicon 2019
  • 22. červen 2019
    FAUN, Deloraine, Druga

CD Pramenům a vílám

Partneři

 

Logo ČPS
© 2018 Kapela Druga   |  Joomla Templates by   Joomzilla.com
Back to Top